Drazí bratři a sestry, vážení přátelé, vítáme Vás na internetových stránkách

Pravoslavné církevní obce v Horšovském Týně.


Pravidelné bohoslužby se konají v neděli a o církevních svátcích
od 9:30 hodin. Večerní od 17:00 hodin.


PŘEHLED HLAVNÍCH BOHOSLUŽEB

03.03. – neděle o marnotratném (nevěrném) synu

10.03. – neděle masopustní; o strašném soudu

17.03. – neděle syropustní; vzpomínání Adamova vyhnání. Neděle všeobecného smíření

24.03. – 1. neděle velkého půstu – oslava pravoslaví

31.03. – 2. neděle velkého půstu – Sv. Řehoře Soluňského – Palamy

--------------------------------------------------------------------------------------------

Bohoslužby ve filiálkách v Domažlicích (Chrám U Svatých),
v Polžicích (kaple sv. Petra a Pavla) a v Srbech
se konají pravidelně a dle dohody a potřeb věřících víckrát.

Vyřizování běžných potřeb věřících je prováděno
v době po bohoslužbách nebo telefonicky na
tel. čísle +420 723 073 376.
---------------------------------------------------------------------------------------------


Blahopřání vladykovi Michalovi k narozeninám

Našemu vladykovi Michalovi přejeme
hodně štěstí, zdraví, radosti, míru a Boží milosti na mnohá a blahá léta!


Pravoslavná církevní obec v Horšovském Týně

mitr. prot. Mgr. Vladimír Martinec


Poselství posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku při příležitosti svátku Kristovo narození 2023/2024


Duchovní otcové, bratři a sestry!
Kristus se rodí!

Svátek Christova Narození nás i v tomto roce znovu přivádí před betlémskou jeskyni, kde můžeme duchovním zrakem spatřit novorozené Dítě a spolu s pastýři naslouchat volání andělů. Tak jako kdysi mudrci z Persie i my se můžeme duchovně poklonit vtělenému Božímu Synu – Slunci spravedlnosti, Východu z výsosti, Spasiteli světa.

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj – Boží zalíbení v lidech (Lk 2, 14) – tak volali kdysi do betlémské noci andělé. O jakém pokoji mluvili? Měli na mysli pokoj jako stav bez války, bojů, konfliktů? Vždyť život člověka i po narození Krista zůstal takový, že si nad ním lze spolu s prorokem Jeremiášem povzdechnout: „Pokoj, pokoj!“ Ale žádný pokoj není (Jer 8, 11). A přece v noci, kdy se narodil Kristus, sestoupil na zem pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení (Flp 4, 7) – pokoj, který nezávisí na vnějších okolnostech, neboť je obsažen v samotném Bohu, který se stal člověkem.

Evangelista Lukáš začíná své vyprávění o narození Krista slovy: V těch dnech vydal císař Augustus nařízení, aby v celé říši proběhlo sčítání lidu (Lk 2, 1). Proč apoštol Lukáš nezmínil osobní jméno císaře – Oktaviánus – ale jen jeho titul – Vznešený, Augustus? Protože byl největším z římských císařů, zatímco všichni ostatní byli válečnými císaři, on jediný byl císařem míru.

Ve starověkém Římě stál na jednom z pahorků chrám boha války Marsa. Téměř během celého trvání Římské říše byly brány Marsova chrámu otevřeny dokořán: byla to symbolická výzva pro Římany, aby přicházeli do tohoto chrámu a modlili se za vojenské úspěchy v době války. Jen během panování Oktaviána Augusta byly jeho brány zavřené, protože v celé říši zavládl mír.

A právě během panování císaře-mírotvorce přichází na svět Kristus – Vládce pokoje (Iz 9, 6). V tichu betlémské noci se stalo něco, co změnilo samotnou podstatu lidských dějin: Kristus, jenž je náš pokoj, svou obětí zbořil zeď, která rozděluje a působí svár, dvojí spojil vjedno a stvořil jednoho nového člověka (Ef 2, 14-15). Zvěstoval pokoj, pokoj těm, kteří byli dalecí, i těm, kteří jsou blízcí (Ef 2, 17). A tak od této chvíle už nejsme cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané svatých a členové Boží rodiny (Ef 2, 19).

Otevřeme své srdce pro toho, který se narodil, abychom měly život a měly ho v hojnosti (Jan 10, 10). Nechme vstoupit do svého života toho, který – pokud o to budeme stát – může uzdravit všechny naše lidské slabosti a egoismus. Začněme konečně hledat své štěstí tam, kde ho opravdu lze nalézt – ve sdílení dobra s druhými. Podělme se s „blízkými i dalekými“ o radost z příchodu Krista, aby ve světě plném nepřátelství, válek a krveprolití znovu zvítězila moc lidské sounáležitosti čerpající sílu z nesmírné Boží pokory.

Mnozí z nás mají v živé paměti dobu po pádu bývalého režimu, kdy se odevšad ozývaly nadšené hlasy zdůrazňující potřebu plurality názorů a diverzity společnosti. Uplynulá tři desetiletí, ale zejména poslední roky nám stále přesvědčivěji dokazují, že podobná pluralita a diverzita mohou být přínosem jen pro společnost, která nedevalvuje své základní duchovní principy a morální hodnoty. Bez nich se velmi rychle ztrácí smysl pro konstruktivní dialog a nastává nebezpečná polarizace společnosti, ba často i krvavé konflikty.

Naše doba má vlastní samolibé Herody, kteří ohromují lidi pěknými řečmi, ale jejich skutky přinášejí potoky slz a moře krve. Podobně jako kdysi přesvatá Bohorodička s Dítětem Ježíšem na rukou, doprovázená svatým Josefem utíkala před zlovůlí mocných do Egypta, i dnes mnohé lidi těžké životní okolnosti nebo obavy o svůj život nutí opustit rodnou zemi a utíkat do ciziny. Hospodin Bůh ať setře slzu z každé tváře (Iz 25, 8) a utěší Ráchel, která znovu oplakává své děti (Mt 2, 18).

Ve složitých životních situacích máme jako lidé vždy několik možností, jak se zachovat. Pohodlná možnost je, že zůstaneme lhostejní k utrpení jiných, o kterém se domníváme, že za něj neneseme zodpovědnost, a proto se nás netýká. V takovém případě se zkusme zamyslet, zda z nás naše lhostejnost nebo nezájem nedělá pasivní spoluviníky a napomáhatele těch, kteří ubližují jiným, omezují jejich svobodu či dokonce sahají na lidský život. Každý z nás se může znenadání ocitnout v nouzi. Je velmi deprimující, pokud někdo kromě vlastních problémů musí čelit i lhostejnosti či nezájmu svého okolí.

Jako křesťané bychom měli vědět, že existuje i jiná, správná možnost, jak se zachovat v podobných situacích. Můžeme pomáhat těm, kteří to potřebují, podle svých možností, schopností a okolností. Nezapomínejme, že kromě materiální pomoci, která je jistě významná a důležitá, existuje i pomoc duchovní, která je často mnohem nutnější. Vždyť člověku někdy nejvíce sil a ochoty zdolávat výzvy života dodává vědomí, že ho mají rádi, že je potřebný – a tento pocit může darovat obyčejné dobré slovo, soucitné slyšení, laskavý úsměv, vroucí modlitba.

Nejsme tak nemohoucí, jak si někdy myslíme. Člověka sice spasil Bůh, ale on tak důvěřoval člověku, že se svěřil do jeho rukou. Osud světa, osud naší spásy, osud Božského Dítěte byl svěřen do lidských rukou přesvaté Bohorodičky a svatého Josefa. Toto je jedno z největších tajemství křesťanství: obyčejná, a přece tak neobyčejná láska rodičů ke svému dítěti a ochrana jeho života se v konečném důsledku stala příčinou spásy světa.

V součinnosti a spolupráci Boha a člověka spočívá smysl a podstata spásy. Nebojme se být Božími spolupracovníky. Zpomalme během nadcházejících svátků obvyklé životní tempo a najděme si chvilku pro zamyšlení. Ať nám pohled na betlémské jesle pomůže pochopit to, co je v Božím plánu spásy člověka pravděpodobně nejdůležitější, ale asi nejméně pochopeno: že jakoukoli zlobu tohoto světa může porazit jen křehkost, pokora a něžnost Dítěte!

Ať Hospodin žehná svůj lid pokojem (Ž 28, 11) v nadcházejícím roce 2024!


Rostislav

arcibiskup prešovský, metropolita českých zemí a Slovenska


† Michal

arcibiskup pražský a českých zemí


† Simeon

arcibiskup olomoucko-brněnský


† Juraj

arcibiskup michalovsko-košický


† Izajáš

biskup šumperský